Princess Evangile

Princess Evangile je vizuální novela. To je žánr (převážně japonských) her, kde většinou čtete text/posloucháte dialogy a čas od času vybíráte, co se stane dál. Hraji je již tak intenzivně, že pro ně mám dedikovaný windows tablet. Co mám rád na vizuálních novelách? Místy mají velmi originální zápletky (které se následně velmi obtížně adaptují do anime), a osobitý přístup. Tím myslím, že vyžaduje jistou časovou investici, ale zase vás to odmění emotivním rozuzlením. Princess Evangile patří k tkz. “moege” (vzniklé kombinací moe a game), ty většinou spočívají v tom, že máte nějakou množinu postav a postupně je “balíte” v jednotlivých průchodech hrou, neboli routes. Do těch najedete většinou správnou kombinací možností. Někdy to je triviální, jindy tam jsou složitá počítadla.

Osobně mám na každou vizuální novelu velmi intenzivní vzpomínky. Zvlášť, když slyším soundtrack. Holt když těch 50 hodin neustále vidíte ten samý 2D sprite holky a neustále slyšíte její hlas v pseudo-každodenním životě, něco vám to s mozkem udělá. Myslím, že v tom ohledu mají vizuální novely silnější efekt, než knihy. Otázku, zda to je zdraví prospěšně, vynechám.

Princess Evangile samotná byla oficiálně přeložena distributorem MangaGamer za cca 45 dolarů. Pro divný lidi je i cenzurovaná verze na steamu. Ona absence sex scén vyloženě nevadí (naopak je stejně proklikávám), ale štvalo by mě vědomí, že tam něco chybí.

Hrajete tam za protagonistu Masayu, který z jistých důvodů začne studovat na dívčí škole Vincennes. Uhh blehh to zní trapně, ale nakonec ten důvod je nakonec docela slušný. V průběhu svého ročního pobytu musí většinu studentek přesvědčit, aby se akademie otevřela i ostatním klukům.

Na začátku má kamarádku jenom jednu, Rise, která ho rekrutovala. Ostatní k němu cítí značný odpor. Skoro každá holka tam má přezdívku, Rise má konkrétně Soleil d'ecole, slunce školy.  Postupně se ale přidají další. Ať už Chiho, jeho kamarádka z dětství, starší komediant Ayaka či naopak mladší kuudere Ritsuko. Prvních 10 hodin se tak nějak neděje nic a ani nic moc nevybíráte, pak ale se vás ale 4 krát za sebou zeptají, o kterou z nich máte zájem (což je tak trochu debilní) a už se jedou sex scény jako na montážní lince. Uh. Vzhledem k tomu, že většinu “příběhu” máte pro 4 konce společnou, můžete si díky taktickému savu dost následného čtení ušetřit, což se i doporučuje. Konce jsou dostatečně odlišné, aby je mělo cenu hrát.  

Když na mě tohle vybaflo poprvé, tak jsem se regulérně začal potit!

V okamžiku, kdy “vyberete” nějakou holku, se seznámíte s jejím problémem mnohem blíže, zatímco ostatní začnou dělat křoví. Jednotlivé příběhy jsou silně spjaté s rodinou a vztahem k Vincennes. Jinak je hra převážně komedická, obsahuje spoustu docela vtipných scén.

Samotná zápletka kluka na dívčí škole zní neskutečně omílaně a lacině, ale PE zvládá mít vlastní image.  Uvědomil jsem si ale přitom, jak jsou všichni protagonisti “tradičních” vizuálních novel stejní. Je to další samostatný sebejistý hoch se silným morálním kompasem a/nebo dětským traumatem, co žije z rozličnách důvodů bez rodičů, je naprosto neschopen chápat dívčí myšlení, ale umí ve své první noci mrdat jako dieselový motor.  Z 10 novel, co jsem hrál, bych to dokázal napasovat třeba na 7 protaognistů, nemluvě o nespočtu anime adaptací.  

fuck you bitch

Co se týče erotických scén, je mi to trapné říkat, ale tolik mě neberou. Samozřejmě si ze sběratelských důvodů udělám save před a po, ale skutečně se k nim nevracím. Spíš mě prudí, protože se musím neustále ohlížet za rameno.

Přes generičnost příběhu jsem si nakonec dvě routes ze 4 užil a plánuju dohrát zbytek. Je to solidní hra bez nějakých větších vad. Přehnaná kytičkovost a růžová může lidem vadit, ale já si na to záhy zvyknul. Privilegované high-class slečinky mají (ve fikci) své kouzlo.

Jeden z důvodů, proč teď hraju tak dlouhé hry je, že nestíhám sledovat anime scénu, která je prostě moc rychlá a vyžaduje znatelně víc času, abyste byli “v obraze". Na střední nebyl problém těch 15 sérií sledovat a znát i ty, co nesledujete, ale teď jsem rád za 4 a u zbytku skutečně netuším. Zároveň jsou takové k zahození. Nějaké 13-dílné adaptace irelevantních light novel, co během týdne zapomenu, to mě už tolik neláká. Tady alespoň těch 40, 50 hodin máte nějaký příběh (ač banální) a vybudujete si k tomu (k nim, he he) nějaký vztah. Zatím to byla nejgeneričtější hra, co jsem hrál, ale vůbec si nemůžu stěžovat.